Bezprostřední intenzita úvodní půlhodiny zadupává většinu filmových highlightů tohoto roku hluboko pod zem, a to nejen svým precizním zpracováním, ale především svým intenzivním a naturalistickým pojetím, kdy alespoň mě tuhla krev v žilách. Následné hledání naděje potom udržuje silné emocionální vyznění snímku v rovině uměleckého počinu, než jak by někdo mohl očekávat hollywoodského dojáku. Juan Antonio Bayona se s definitivní platností stává dalším interesantním tvůrcem z bohaté španělské líhně a jeho strhující pojetí s vkusně dávkovanými slzami dělá z citlivého tématu jeden z nejsilnějších zážitků posledních let. Velký podíl na výsledku má jako vždy na ostří fyzického utrpení balancující Naomi Watts, která v roli matky bojující za hranicí sebeobětování o životy svých dětí, zasáhne veškerou artilérií svých dovedností každého diváka. Ufff, jak moc zamrzí, že jsem blbec nešel do kina... 90%