Slovy obtížně popsatelná Aronofskyho meditace na téma smrti napříč časoprostorem mě emocionálně převálcovala a každá další projekce, doposud čtyřikrát, můj zážitek vždy jen prohloubila. Fanoušci Requiem za sen šest let čekali, než je režisérský zázrak jménem Darren Aronofsky opět položí na lopatky a taky že k tomu došlo, ovšem na úplně jiný způsob, než v jeho předešlých dvou snímcích. Fontána obnaží Aronofskyho jemnocitnou režijní genialitu v absolutní nahotě a potvrzuje, že k intenzivnímu prožitku nepotřebuje "jen" svůj trademarkový střih, ale umí se pohybovat i na zcela opačném tvůrčím pólu, který ždímá z dokonalé symbiózy Aronofsky (režie)/Libatique (kamera)/Mansell (hudba) maximum. Jedinečná vizuální stránka a pojetí všech tří rovin příběhu umožňuje Darrenovi v koncovce doslova explodovat a z komorně dramatického prožitku vystřelí diváka do filmového nebe, kde na něj již čeká natřikrát úchvatný Hugh Jackman a natřikrát nádherná Rachel Weisz (a taky dobře hraje :-). Při katarzi, kterou u Fontány zažívám, si říkám, k čemu vůbec jsou ti Oscaři... 100%